... jakkoli si ji bezesporu zaslouží. Ale než mne začnete kamenovat, přečtěte si tento článek až do konce a zkuste se nad ním pořádně zamyslet.
Sir Nicholas George Winton je člověk, který má můj neskonalý obdiv. Poprvé jsem o tomto muži - který těsně před začátkem II. světové války zachránil 669 dětí z ohroženého Česko-slovenska před transportem do koncentračních táborů tím, že jim zajistil odjezd vlakem do Spojeného království - dozvěděl někdy v roce 2002 v souvislosti s dokumentem Síla lidskosti. Tento týden jsem navíc poprvé shlédl další z dokumentů režiséra Mateje Mináče, nazvaný “Nickyho rodina”. A narovinu přiznám, že při některých emotivních záběrech (třeba při setkání Sira Nicholase se zachráněnými dětmi po letech v televizním studiu) jsem neměl daleko k slzám.
Sir Nicholas nehleděl na osobní pohodlí či bezpečnost a prostě něco udělal. “Něco”, co jiní považovali za nemožné a co nakonec znamenalo záchranu 669 nevinných dětských životů. Válka skončila, život šel dál a Nicholas Winton i nadále žil (a žije) příkladným životem. Celá desetiletí o svém činu nikomu nic neřekl (dokonce ani svojí manželce) a nebýt jedné objevené truhly na půdě, dnes bychom o tomto muži zřejmě nic nevěděli…
Je dobře, že takoví příkladní a skromní lidé ještě mezi námi žijí. O jejich příbězích by se mělo mluvit a zachovat je pro budoucí generace. Takové činy je potřeba společensky ocenit… I když (a nebo možná právě proto, že) kvůli medaili nebo nějaké ceně to Sir Nicholas určitě nedělal. Prostě, žádný kus kovu nebo stužka na saku nemůže činy tohoto velkého muže dostatečně vyvážit.
Proč ale tohoto člověka na konci jeho úžasného a dlouhého života (Pozn.: v tomto týdnu oslavil 105. narozeniny. Dodatečně se připojuji k zástupu gratulantů s přáním pevného zdraví!), chceme dehonestovat mediálním cirkusem, sloužícím jen k selfpromu politiků? Už jen samotná nominace ze strany našich politiků a s ní spojené petice, zasazené opakovaně a jen ‚úplnou náhodou‘ do času předvolebních kampaní, jsou toho dostatečným příkladem. Tolikrát zmiňovaná a bohužel notně zprofanovaná Nobelova cena míru má jistě svůj význam, který mi ale v posledních letech zřejmě nějak uniká. Podle jejího statutu se tato cena se uděluje osobnostem nebo institucím, které “vykonaly nejvíce pro bratrství mezi národy, zrušení nebo zmenšení existujících armád, či pořádání a propagaci mírových kongresů”. Aha... tak zřejmě proto ji získali třeba Barack Obama (sotva vstoupil do Bílého domu), Evropská Unie (vážně netuším za co), více terorista než politik a mírotvůrce Jásir Arafat (nemá cenu ani komentovat), Al Gore spolu s Mezinárodním panelem pro změny klimatu?? Mezi takovými laureáty bych Sira Nicholase viděl opravdu nerad!
Jasně, můžete namítnout, že “nobelovku za mír” v minulosti získali i Martin Luther King, Matka Tereza, 14. Dalajláma a další skutečné osobnosti. K těm Winton bezesporu patří. A tu "nobelovku" měl získat již dávno!! Daleko větším počinem by, podle mého názoru, bylo vytvoření úplně nové Ceny za humanitu, udělované mezinárodní a apolitickou organizací či nadací. A proč by se nakonec nemohla jmenovat právě po Siru Nicholasi Wintonovi? Její sídlo a udělování v Praze by pak bylo více než symbolické...
Chceme-li činy velikánů nějak ocenit, připomínejme si je. Natáčejme dokumenty o jejich životě, vydávejme o nich knihy, stavme jim pomníky, pojmenovávejme po nich školy či náměstí, pořádejme nejrůznější vzpomínkové akce - třeba takové jako byl „Wintonův vlak“ v roce 2009. Ale hlavně, dbejbe jejich příkladu a nebuďme lhostejní! Že je to v dnešní době nemožné? Odpovím Vám na závěr životním credem Sira Nicholase Wintona:
"Všechno, co není vysloveně nemožné
se dá uskutečnit,
jestliže se na to člověk plně zaměří,
a je rozhodnutý to udělat”.
Mějte se jak si zasloužíte. A když už není líp, tak alespoň ať není hůř...
