Zaměstnanec vs. 'parazit' živnostník

... aneb argumenty, které obvykle nezaznějí. Za svůj dosavadní profesní život jsem poznal výhody i nevýhody jak zaměstnaneckého poměru, tak i živnostenského podnikání. Proto si dovolím napsat svůj pohled do tohoto blogu.

 Novinové články začínající “Říká se, že …“ obvykle nečtu. Prostě a jednoduše, nestojí mi za to. Ten dnešní na iDNESu, nazvaný “Zaměstnanec versus živnostník…” jsem si ale přečetl. Nezklamal, byl o ničem. Srovnává hrušky s jablky ... a to nejpodstatnější jsem v něm opět nenašel. Ale co se vlastně divím? V situaci, kdy politik označující živnostníky za parazity, se jen o několik měsíců později stane ministrem průmyslu a obchodu, je možné už skoro všechno.

 Není člověk jako člověk a není práce jako práce. Vezměme ale takového průměrného zaměstnance. Obvykle přijde ráno do práce, pozdraví se s kolegy a podebatuje s nimi u ranní kávy nebo čaje. V kanceláři si přečte noviny nebo brouzdá po internetu, vyřídí pár telefonátů, potom pracuje. Něco po dvanácté, maximálně v půl jedné, jde na oběd. Potom vyřídí zmeškané hovory, uvaří si kávu a opět pracuje. Odpoledne znovu sjede internet - co nového se za těch pár hodin stalo, co by mohl dělat večer, nebo co podnikne o víkendu. Objedná nějaké ty vstupenky, přečte si recenzi nejnovějšího telefonu / notebooku / auta či vybírá, kam pojede na dovolenou. Navečer zamkne kancelář a jde domů. Práci mu určuje a zajišťuje zaměstnavatel. K tomu má k dispozici služební telefon, v lepším případě i služební auto (obvykle zánovní Škodovku, VW, nebo podobný - celkem ucházející vůz). Často jej může používat i k soukromým účelům. Zaměstnavatelem placené povinné ručení a havarijní pojištění jsou samozřejmostí; roční dálniční známka, výměna letních a zimních pneumatik či pravidelné servisní kontroly rovněž. S relativní jistotou pracovní smlouva zaměstnanci garantuje práci, minimálně dvouměsíční výpovědní lhůtu, případně i nárok na odstupné. Když je unaven, může si odpočinout v průběhu 4 (někdy 5ti) týdnů placené dovolené. Obvykle dostává příspěvek zaměstnavatele na obědy v podobě stravenek, u větších firem pak má často závodní kantýnu (za dotované ceny) přímo v objektu. Pokud se vypracoval na určitou pozici, nebo pracuje-li u moderní firmy, může využít i tzv. “sick days", když dostane rýmičku. K tomu občas nějaké to zlevněné fitko či bazén, lístky do divadla, firemní večírky, apod. Na konci měsíce dostane zaměstnanec pravidelnou výplatu; v případě nadstandardních výkonů možná i nějakou tu prémii. O roční zúčtování příjmů se nemusí starat, ten mu každoročně zpracuje a na příslušný úřad zašle účetní zaměstnavatele.

 Naproti němu stojí průměrný živnostník. Ráno popadne 'housku s něčím', kterou zdlábne cestou za klientem. Maximálně na benzínce stihne rychlé kafe do kelímku. Pracuje, přičemž délku práce mu určuje klient, v lepším případě si ji určuje sám - podle toho, jakou zakázku se mu zrovna podařilo získat. Pokud není právníkem či renomovaným konzultantem, tak na prostornou kancelář, vybavenou kvalitním novým nábytkem může rovnou zapomenout. Ale tak či tak, za svoji provozovnu musí platit nájem. Ať vydělává či nevydělává, zaplatit musí. Kolem jedné hodiny odpoledne mu probleskne hlavou, že už má docela hlad. V půl druhé si říká, že dneska na ten oběd půjde, stůj co stůj. Za pět minut dvě konečně vyběhne pro bagetu, případně zhltne rychlovku nevalné chuti v nebližší kantýně. Potom zase pracuje. Pozdě večer přijde domů a “dělá papíry” (připravuje objednávky, vystavuje faktury, zpracovává pokladní doklady). Telefon, starší auto (obvykle jde o nějaký účelový vůz) + povinné ručení, havarijní pojištění, silniční daň, dálniční známku, pohonné hmoty, veškeré opravy či výměnu pneu… to všechno si platí sám. Pokud má zaměstnance, musí mít na jejich výplatu a povinné odvody státu (opět, ať už vydělává či nikoliv). Když má to štěstí a na účtu mu ještě něco zbyde, tak si na konci měsíce vyplatí nějakou tu almužnu, aby měl alespoň na nájem a uživil rodinu. Je prostě na konci potravního = výplatního řetězce a image živnostenského podnikání? Ta je rovna bublajícímu bahnu. Přehledy DPH, podklady pro odvod zdravotního a sociálního pojištění, daňová přiznání a stohy dalších “nezbytných" papírů dělá, až když mu na ně zbyde čas – to je obvykle po nocích či o víkendech. A nebo když už ho donutí kvapem se blížící termín jejich odevzdání. Když se živnostník trochu vypracuje, může si dovolit vydržovat si účetní. Za práci odvedenou teď, mu klienti obvykle zaplatí až za několik měsíců, v lepším případě za několik týdnů.

 Pokud byl rok opravdu úspěšný, po zaplacení daní a odvodů mu nějaká ta koruna možná zbyde a dopřeje si týden dovolené. Tedy, pokud zrovna neinvestuje do rozvoje svého podnikání, nesplácí úvěry bankám, atd. atd. Práci se musí věnovat i přes bolavá záda nebo chřipku. Pokud si už dovolí ten luxus a zůstat doma na nemocenské, musí mít na ni vyděláno.... jinak má opět smůlu. (To raději ani nehovořím o tom, jaký jej bude čekat zasloužený důchod, či jak mu stát pomůže v případě, že se mu v podnikání úplně nedaří. Natož pak přemýšlet o výši podpory v nezaměstnanosti či sociálních dávkách). Stravenky, 4 - 5 týdnů dovolené, příspěvky z FKSP a další podobné prebendy z jeho pohledu patří jen do říše snů.

 Aby ale vůbec mohl začít podnikat, musí mít velkou odvahu a nápad, najít mezeru na trhu a zpracovat dobrý podnikatelský záměr a VŠECHNY ZAKÁZKY SI MUSÍ SEHNAT SÁM… a to je kapitola sama o sobě.

To jsou podle mne důvody, proč by živnostníci měli mít odvody podstatně nižší, než zaměstnanci. Svůj názor si už ale račte udělat sami. 

Mějte se, jak si zasloužíte. A když už není líp, tak alespoň ať není hůř...